NEJSEM tím, kým si TY myslíš, že jsem!
„Ochoč si mne, prosím…“ řekla.
„Rád bych,“ řekl malý princ. „Ale nemám moc času. Musím vidět spoustu věcí a potkat spoustu přátel.“
„Co sis neochočil, to neznáš,“ řekla liška. „Lidé už nemají čas něco poznávat. Kupují si hotové zboží u obchodníků, ale přátelství si nikde nekoupíš. Lidé už nevědí, co je to přátelství. Jestli chceš přítele, ochoč si mne!“
„Jak se to dělá?“ řekl malý princ.
„Musíš být trpělivý, “ řekla liška. „Sedneš si do trávy kus ode mne, asi jako jsi teď. Budu tě sledovat koutkem oka a ty neřekneš nic. Kdo mluví, snadno něco řekne špatně. A každý den tě nechám sedět o něco blíž…“
Druhý den malý princ přišel znovu.
„Bylo by lepší, kdybys přišel ve stejnou dobu,“ řekla liška.
Pokud bys chodil, řekněme, ve čtyři odpoledne, už od tří mi bude veseleji. Jak se bude blížit čtvrtá, budu čím dál natěšenější a konečně, ve čtyři budu netrpělivá a nervózní, poznám cenu štěstí! Pokud budeš chodit pokaždé jindy, nebudu vědět, kdy připravit své srdce na tvoji návštěvu…Je dobré mít svůj řád.“
„Co je to řád?“ chtěl vědět malý princ.
„To už také skoro nikdo neví,“ řekla liška. „Řád je to, co činí jednu hodinu odlišnou od jiné hodiny, jeden den od druhého dne. Tak třeba moji lovci – vždycky ve čtvrtek si jdou do vesnice zatancovat s děvčaty. Proto je čtvrtek krásný den, můžu se odvážit skoro až na vinici. Kdyby lovci tancovali, jak by je zrovna napadlo, všechny dny by pro mě byly stejné, žádný z nich by nebyl sváteční.“
Tak si malý princ lišku ochočil. A časem se přiblížila chvíle loučení:
„Budu plakat,“ řekla liška.
„Můžeš si za to sama,“ řekl malý princ. „Já ti nechtěl ani trochu ublížit, to ty jsi chtěla ať si tě ochočím…“
„Vždyť já vím,“ řekla liška.
„Ale budeš plakat,“ řekl malý princ.
„Ano, budu plakat.“
„Tak k čemu ti to bylo?“
„Bylo mi to k tomu,“ řekla liška, ,, že teď už si na tebe vždycky vzpomenu, když uvidím zlátnout pšenici.“
Ještě dodala:“ Vrať se za růžemi. Jdi, abys viděl, proč je ta tvoje jedinečná. Pak přijď zpátky, dáš mi sbohem a já ti na oplátku řeknu tajemství.“
Tak se malý princ vrátil za růžemi.
„Žádná z vás se nepodobá mé růži, nejste nic,“ řekl. Žádná z vás si nikoho neochočila, žádnou z vás si nikdo neochočil.
Moje liška taky byla taková. Byla jedna mezi sty tisíci. Ale teď je z ní má přítelkyně, na celém světě jedinečná.“
Růže vypadaly zaraženě.
„Jak jste krásné, tak jste prázdné,“ řekl ještě malý princ. „Sotva by pro vás chtěl někdo umírat. Jistě, náhodnému kolemjdoucímu by i moje růže připadala stejná jako vy. Ale ona je pro mě víc než vy všechny dohromady, protože to ji jsem zaléval. Právě ji jsem schovával pod poklop a udělal ji závětří. Protože z ní jsem obíral housenky, až na dvě nebo tři, ze kterých budou motýli. Protože jsem jí poslouchal, i její nářky, i její vychloubání, i když jí párkrát došla slova. Protože je to to moje růže…“
A vrátil se za liškou….
Z knihy Malý princ ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY
Related posts
